Můj vlčí příběh - Vítěz bere vše 5.

3. května 2014 v 13:49 | kacerkam |  Vlčák - Můj vlčí příběh
No jo, už bylo načase něco přidat...je to kratší a...nebudu to asi víc okecávat, snad se bude trochu líbit. Věnováno všem, kdo čtete :)

 

Zdravím :D

9. dubna 2014 v 19:33 | kacerkam |  Kačerčiny a Kočinčiny bláboly
Zdravím vás!

Pause...

9. ledna 2014 v 23:31 | kacerkam |  Kačerčiny a Kočinčiny bláboly
Takže vážení,
školy moc a času málo. Už teď prakticky nevydáváme, takže jsme se rozhodly blog pozastavit! Ne, úplně nemizíme, sem tam něco přibude, ale žádná hitparáda. Doufáme, že to těch pár lidí co sem chodilo/chodí (?) příjme. A děkujeme jim za přízeň. Páá zase někdy ;) kacerkam a Koka
 



Ty a já

9. prosince 2013 v 16:28 | kacerkam |  Naše poezie..
No, tak už i já se pletu Koce do "řemesla" a včera když jsem se opravdu pekelně nudila jsem něco napsala :D Jak to dopadlo, to si můžete přečíst o něco níž.. a doufám že se vám to bude aspoň trošku líbit :D ale jistě, že všichni víme, že nejlepší básník tady je Koka! xD


Večerní procházka s foťákem

3. prosince 2013 v 22:12 | kacerkam |  Fotografie

Taky znáte ten pocit? Neděle k večeru.. do úkolů se vám nechce, čtení už máte za celý týden plné kecky a koukat na film.. se vám prostě nechce. Samozřejmě je spousta jiných možností jak se zabavit, ale jelikož napadl první takový poprašek, tak jsem sundala z věšáku svůj foťák a řekla jsem si, že půjdu něco zkusit.. No, a řeknu vám, že se zmrzlýma rukama se fotit témeř nedá a v rukavicích tuplem ne :D

Koka a kacerkam sledují.. (2)

1. prosince 2013 v 20:43 | Koka a kacerkam |  Koka a kacerkam sledují..
Opět jsme tu s naším "sledovníčkem". Tentokrát za dva týdny.. Máme teď poměrně málo času na něco koukat, ale tak po večerech... :D

47. + 48. týden

Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street (2007) - Koka: Tenhle film naprosto zbožňuju, režíruje můj nejoblíbenější režisér. Hlavní postavu hraje Johnny Deep...no prostě senzace =D (Horor, Muzikál)
Škola superhrdinů (2005) - Koka: Film byl v celku hezký a nechyběla ani dětská láska :-* (Akční, rodinný, komedie)
Netvor (2011) - Koka: Bezvadnej film, hlavně o lásce. (Romantický, fantasy)
Ztroskotaná láska (2005) - Koka: Vtipný film o tom, jak moc může být dívka posedlá rockovou hvězdou. =D (Dobrotružný, komedie, romantický)
Zoom: Akademie pro superhrdiny (2006) - Koka: Komedie, která může pobavit. (Komedie, rodinný, fantasy)
Královna ročníku (2007) - Koka: Zábavná komedie....co víc dodat =D
kacerkam: Já musím naprosto souhlasím s Kokou, hezký film :D (Komedie, romantický)
Moderní popelka: Byla jednou jedna píseň (2011) - kacerkam: Božííííí film!! Lucy Hale v hlavní roli doslova září a má opravdu neuvěřitelný hlas! :D (Romantický, komedie, hudební)
Camp rock 1 (2008) a Camp rock 2: Velký koncert (2010) - kacerkam: No tak jsem si tyhle dva filmy pustila po delší době.. Jsou fajn :) (Rodinný, hudební, romantický)
Let´s dance 1 (2006) - kacerkam: Krásnej film.. moc se mi líbil :D (Romantický)


Filmy týdne:

Moderní popelka: Byla jednou jedna píseň

a

Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street


True Blood - Pravá Krev

1. prosince 2013 v 13:50 | Koka |  Seriály


Tvůrce: Alan Ball, Charlaine Harris
Žánr: Drama, Fantasy, Horor, Upírský
Roky vysílání: 2008-2014
Začátek seriálu:
Setkáme se s barmankou Sookie Stackhouse , která ovládá telepatické schopnosti - ví, co si lidé myslí - a snaží se je udržet v tajnosti. Ji a jejího bratra Jasona vychovala babička po náhlé ztrátě jejich rodičů. Jednou však do baru v malém městě v Louisianě, kde pracuje, přijde upír Bill Compton a Sookie se zamiluje...

ČLÁNEK OBSAHUJE SPOILERY......

Zimní sbohem..

29. listopadu 2013 v 18:44 | kacerkam |  Jednodílné
Většinu krajiny kolem už sníh stihl přikrýt a to co přikrýt nestihl, se teprve přikrýt chystal. Sněhové vločky ladně poletovaly vzduchem a dopadaly na zem, kde už ležel slušný počet jejich sestřiček. Sem tam se na sněhem pokryté zemi objevily stopy, ať už lidské nebo zvířecí. Z komínků všech domků v naší ulici stoupal dým. Odlepila jsem se od okna a nasadila jsem si čepici, kterou jsem držela v ruce.
Šedá mi jde k očím.
Usmála jsem se na sebe do zrcadla, uhladila jsem si svůj černý kabát a načechrala jsem svou šedou šálku. Vlnité blonďaté vlasy jsem si nechala volně splývat po ramenou. Byla jsem se sebou spokojená. A tak jsem mohla jít. Nacvičeným pohybem jsem si vzala z věšáku klíče a vyšla jsem před dům. Ještě jsem se otočila, abych zamkla a když jsem v okně spatřila svého pětiletého brášku, ještě jsem mu s úsměvem zamávala na rozloučenou, šťastná při pohledu na jeho roztomilý dětský oblíčejík. A pak jsem odešla. Šla jsem pomalu a vnímala jsem každičký detail svého okolí. Každý centimetr napadaného sněhu, snad každou vločku.. Užívala jsem si ten pocit, že je konečně zima. Že konečně napadl sníh!
Miluju zimu.
Celý rok jsem se těšila až budu zase procházet zasněženým městem. Až mi bude při výdechu stoupat pára od úst. Až poběžím zasněženým parkem, budu mít ve vlasech ty malé roztomilé vločky a budu se smát své volnosti. A budu šťastnější než kdykoliv jindy.
Zima!
A tak jsem došla do parku.. Byla jsem v něm sama. Po očku jsem pohlédla na bíly altán v zadní části parku, který se tam tyčil jako král a kontroloval situaci všude kolem. Musela jsem se usmát, protože jsem si vzpomněla na zimu, ještě před touto. Altán byl mým útočištěm na dlouhé hodiny, kde jsem promrzlá na kost jen tak tupě zírala na zachumelený park. Zahnala jsem staré vzpomínky a vydala jsem se přímo doprostřed parku. Zastavila jsem se, zhluboka jsem se nadechla a zase jsem vydechla. Rozpažila jsem ruce a začala jsem se točit dokola. A svět se točil a točil a točil..
Krása! To je úžasný!
Bylo to krásné. Jako bych ze sebe vybíjela radost a rozhazovala bych jí kolem sebe. Jako by byla moje radost bezedná a nikdy a nikdy nekončila. Škobrtla jsem si nohama o sebe a svalila jsem se do sněhu kolem. Začala jsem se smát. Posedla mě rozpustilost. Vstala jsem a stále ještě s úsměvem na rtech jsem poskakovala sněhem.
Ať to nikdy neskončí!
Ale musela jsem domů. Den nebyl dlouhý a už se začínalo stmívat. Šla jsem po chodníku, na rtech široký úsměv, až se za mnou každý kdo mě viděl otočil. Bylo mi jedno co si o mně kdo myslí. Byla jsem šťastná a na tom záleželo.. Byla jsem už skoro u domu, když se na vzdálené křižovatce objevil modrý Peugeot 206. Srdce mi poskočilo. To byl Brian. Zamávala jsem a zastavila jsem se na místě. pak už šlo všechno až moc rychle. Aniž by Brian zastavil, nebo jakkoliv přibrzdil naopak přidal a mířil ke mně.
Co to k čertu dělá?
Ze sousední ulice vyjela bílá dodávka. Byla to vteřina. Přesněji, byl to jen zlomek vteřiny.. a pak se ozvala ohlašující rána. Vykřikla jsem. A pak bylo po všem. Zavřela jsem oči.
To přece nemůže být pravda.. To se nestalo! To prostě není možné!
Otevřela jsem oči a obraz přede mnou se nezměnil. Zůstal stejný. Oči se mi zalily slzami a chtělo se mi křičet, ale nemohla jsem. Nevydala jsem ze sebe ani hlásku. Rozběhla jsem se.
Briane! Briane! Ne! Ne, to není možné! Briane!
Křičela jsem alespoň v duchu. S námahou jsem otevřela dveře Brianova Peugeotu, který byl na střeše. Naskytl se mi hrůzný pohled. Krev byla opravdu všude.
Panebože! On nebyl připoutaný!
Chtělo se mi omdlít, ale vzdorovala jsem. Vytáhla jsem Brianovo bezvládné tělo ven a okamžitě jsem klesla do sněhu. Hmatala jsem po mobilu, ale nemohla jsem ho najít. Konečně se mi podařilo ho vytáhnout a roztřesenýma rukama jsem vytočila číslo záchranky. Mezi jednotlivými vzlyky jsem se slečně v telefonu snažila vysvětlit situaci. Ujistila mě, že sanitka je už na cestě. Zavěsila jsem. Vteřiny ubíhaly a čas se nekonečně vlekl. Sníh se pomalu nasakoval Brianovou krví a získával tím jasnou krvavě rudou barvu. I já jsem byla celá od krve. Šála, čepice, kabát, kalhoty, rukavice.. to vše mělo barvu sněhu kolem nás. Hladila jsem Briana po vlasech a nebyla jsem schopná mu nic říct. Okolní svět pro mě přestal existovat. Jako by se zastavil čas. Bylo to jako zpomalený film. Přišlo mi, že už musela uplynout celá věčnost od doby, kdy jsem zavolala sanitku. Kalhoty už jsem měla nasáklé krvavým sněhem, ale skoro jsem to nevnímala. Brian sebou začal škubat. Snažila jsem se ho chytit pevněji, ale jako bych neměla cit v rukou.
Briane! Přestaň!
Náhle se přestal hýbat. Zdálo se mi jako by ani nedýchal. Nedýchal..
Bože! To ne! Neumírej, Briane! Dýchej, tak sakra dýchej! Jsem tu s tebou! No tak, Briane!
Nedokázala jsem to říct nahlas. A pak jsem uslyšela sanitku. Zastavila kousek ode mě. Někdo z ní vyskočil a okamžitě běžel k nám. Začal kontrolovat Brianovi životní funkce. Odstrčili mě dozadu, ale přešla ke mně nějáká žena a přehodila přeze mě deku. Snažila se mě utěšit, ale nevnímala jsem ji.
Briane! Miluju tě! Proč jen to nedokážu říct nahlas?
Lidé seskupení kolem Briana se rozestoupili a naložili ho do sanitky. Chtěla jsem jet taky, ale žena mě pevně chytila za ramena a nepustila mě. Až po odjezdu sanitky jsem si uvědomila, že to byla moje matka. Dovedla mě domů, ale já byla jako ochromená. Nedokázala jsem nic říct, nic sníst, nic udělat.
Proč se to muselo stát? A proč jsem to musela vidět?
Odešla jsem do svého pokoje. O pět minut později se ozvalo zaťukání na dveře a pak do pokoje vešla máma. Tvářila se velmi smutně. Tiše za sebou zavřela dveře a zůstal stát před nimi. Skousla si horní ret.. ,,Zlatíčko.. teď volala Brianova matka. Brian zemřel. Je mi to moc líto." řekla tiše. Zvedla jsem k ní své uplakané oči. Nic jsem neřekla, ale uvnitř mě to vybuchlo.
To není možné. To je lež! Brian žije!!
Chvíli jsem tiše zírala do země a pak jako by se mi vrátil ztracený hlas. ,,Ne." hlesla jsem.
Zhroutil se mi svět.

PS.: Omlouvám se za případné chyby v článku, kontrolovala jsem ho, ale je to dlouhé, takže se mi tam určitě bohužel něco vloudilo.. Jinak děkuji za přečtení - kacerkam


Další články


Kam dál